Menu
Anketa
Jaký máte názor na nový vzhled stránek?
O 100% lepší než předešlý!
456 (59%)
Je pěkný, ale něco bych ještě změnil
156 (20%)
Vůbec se mi nelíbí
123 (16%)
Hlasů celkem: 773 Ve skále – legenda zvaná Deep Purple
Londýn 1968. Na jaře tohoto roku kytarový elegán Ritchie Blackmore dává dohromady kapelu, jejíž jméno se bude skloňovat ve všech pádech ještě dalších čtyřicet let. U DEEP PURPLE je typické označení sestav jako Mk. Takhle tedy vypadala MkI: Ritchie Blackmore – kytary, Jon Lord – klávesy, Ian Paice – bicí, Rod Evans – zpěv a Nicky Simper – baskytara.
Během jediného roku vydali 3 alba, které měly kupodivu mnohem větší úspěch v USA než na domácí půdě. I když tyhle rané desky nejsou vůbec špatné (psychedelický poprock s trochou melancholie), Ritchie má jiný názor a pokukuje po nových hudebnících. Chudáci Evans a Simper dostávají vyhazov, Lord a Paice nakonec zůstávají kvůli svému neuvěřitelnému hudebnímu talentu.
Přicházejí parťáci z EPISODE SIX, zpěvák Ian Gillan a basák Roger Glover. Gillan s Gloverem se ještě ani nerozkoukají a už jsou vhozeni do Royal Albert Hall v září 1969, kde DEEP PURPLE hrají s londýnským orchestrem kompozice vážné hudby, které stvořil úplně sám mistr Jon Lord! Tomu se říká zmást fanoušky! Protože na přelomu roku 1969 a 1970 DEEP PURPLE v nové sestavě a ve třech různých studiích točí něco ojedinělého, tvrdého, syrového a už nikdy neopakovatelného.
Album vychází v červnu 1970 a způsobí velký posun v rockové hudbě. Chytře pojmenovanou nahrávku „In Rock“ zdobí jeden z nejlepších obalů na světě. Na slavné skále Mount Rushmore v USA jsou místo čtyř prezidentů vytesáni „PÁRPLOVÉ“. „In Rock“ je na svou dobu neuvěřitelně agresivní, dokonce více heavy než samotní THE JIMI HENDRIX EXPERIENCE. Tento špinavý hluk se udělal jednoduše – přebuzením zvuku. Oproti „Concerto For Group And Orchestra“ z již zmíněného vystoupení ze září 1969, je tohle jiné kafe.
„Speed King“ začíná pořádným rachotem a výbuchem nástrojů, až zvuk syčí a chrčí. Glover s Paicem to se svým vybavením za pár babek pálí všude kolem, avšak zhruba v prostředku skladby se ztiší, aby Blackmore a Lord mohli mezi sebou udělat pověstný „rozhovor“ mezi kytarou a klávesami. Dvojka „Bloodsucker“ je valící se smršť nápadů a energie, ale fanoušci považují za největší klasiku následující desetiminutovou „Child In Time“, kde se nádherně mění pomalá a rychlá nálada této hrozby Iana Gillana. Říkám hrozby, protože na koncertě vyzpívat „Child In Time“ je velice těžký úkol, zvlášť v jeho dnešních letech. „Child In Time“ patří mezi nejproslulejší fláky na světě.
Stranu druhou otevírá „Flight Of The Rat“, kde mohou kluci nechat na konci vyřádit Iana Paice, který zde má ohlušující a nesmrtelné bicí sólo. Je nutné poznamenat, že Paice byl v té době neskutečným bubenickým esem i přes svůj velice nízký věk (je z kapely nejmladší). „Into The Fire“ je takové škrčící zemětřesení a šestá „Living Wreck“ je šlapací rokec. Co se však agrese a divokosti týče, tak vrcholí poslední řežba „Hard Lovin’ Man“, kterou věnovali svému zvukovému inženýru Martinu Birchovi. Gillan tu řve a ječí, Glover tu pere riffy, Lord neurvale projíždí své hammondy, Paice nemilosrdně řinčí do své (tehdy ještě hodně malé) bicí soupravy a Blackmore „Hard Lovin’ Man“ ukončuje nesnesitelným kvičením, klouzáním, řezáním (prostě vším, jen ne hraním) kytary podpořené efektem. Doporučuju do sluchátek. A pěkně nahlas. Člověk, který vůbec neví, o čem je hard rock, tak by si měl poslechnout právě tuhle desku.
„In Rock“ se v Británii hned objeví v Top 5, ale v USA asi na nic takového nejsou zvědaví a ještě bude trvat dva roky než ji dobyjí. V roce 1971 vydávají „Fireball“ a o rok později „Machine Head“, které už jsou také dnes klasiky. Právě jsem měl problém vybrat z těhle třech desek, o které bych měl psát. Vybral jsem „In Rock“, kvůli tomu přelomu a šoku, který desku provázel. „In Rock“ ovlivnil všechny pozdější rockové a metalové hudebníky. V 1973 však vydávají nemastnou neslanou „Who Do We Think We Are“ a v létě tohoto roku se rozpadá MkII, když kámoši Gillan a Glover odcházejí (poněkud negentlmensky na Paiceovy narozeniny). S přicházejícím Davidem Coverdalem a Glennem Hughesem se vyvíjí nový hudební směr DEEP PURPLE, kdy mírně přecházejí do jemnějšího funky směru. To už je ale jiná kapitola.
Název alba: IN ROCK
Rok vydání: 1970
Umístění v žebříčku v UK: 4.
Umístění v žebříčku v USA: 143.
Seznam skladeb: 1. Speed King (5:53) / 2. Bloodsucker (4:13) / 3. Child In Time
(10:18) / 4. Flight Of The Rat (7:55) / 5. Into The Fire (3:29) / 6. Living Wreck
(4:31) / 7. Hard Lovin’ Man (7:10)
Sestava: Ritchie Blackmore – kytary
Ian Gillan – zpěv
Roger Glover – baskytara
Jon Lord – klávesy
Ian Paice – bicí
text připravil Jakub Hýža, 2. D<< návrat na předchozí stránku
Během jediného roku vydali 3 alba, které měly kupodivu mnohem větší úspěch v USA než na domácí půdě. I když tyhle rané desky nejsou vůbec špatné (psychedelický poprock s trochou melancholie), Ritchie má jiný názor a pokukuje po nových hudebnících. Chudáci Evans a Simper dostávají vyhazov, Lord a Paice nakonec zůstávají kvůli svému neuvěřitelnému hudebnímu talentu.
Přicházejí parťáci z EPISODE SIX, zpěvák Ian Gillan a basák Roger Glover. Gillan s Gloverem se ještě ani nerozkoukají a už jsou vhozeni do Royal Albert Hall v září 1969, kde DEEP PURPLE hrají s londýnským orchestrem kompozice vážné hudby, které stvořil úplně sám mistr Jon Lord! Tomu se říká zmást fanoušky! Protože na přelomu roku 1969 a 1970 DEEP PURPLE v nové sestavě a ve třech různých studiích točí něco ojedinělého, tvrdého, syrového a už nikdy neopakovatelného.
Album vychází v červnu 1970 a způsobí velký posun v rockové hudbě. Chytře pojmenovanou nahrávku „In Rock“ zdobí jeden z nejlepších obalů na světě. Na slavné skále Mount Rushmore v USA jsou místo čtyř prezidentů vytesáni „PÁRPLOVÉ“. „In Rock“ je na svou dobu neuvěřitelně agresivní, dokonce více heavy než samotní THE JIMI HENDRIX EXPERIENCE. Tento špinavý hluk se udělal jednoduše – přebuzením zvuku. Oproti „Concerto For Group And Orchestra“ z již zmíněného vystoupení ze září 1969, je tohle jiné kafe.
„Speed King“ začíná pořádným rachotem a výbuchem nástrojů, až zvuk syčí a chrčí. Glover s Paicem to se svým vybavením za pár babek pálí všude kolem, avšak zhruba v prostředku skladby se ztiší, aby Blackmore a Lord mohli mezi sebou udělat pověstný „rozhovor“ mezi kytarou a klávesami. Dvojka „Bloodsucker“ je valící se smršť nápadů a energie, ale fanoušci považují za největší klasiku následující desetiminutovou „Child In Time“, kde se nádherně mění pomalá a rychlá nálada této hrozby Iana Gillana. Říkám hrozby, protože na koncertě vyzpívat „Child In Time“ je velice těžký úkol, zvlášť v jeho dnešních letech. „Child In Time“ patří mezi nejproslulejší fláky na světě.
Stranu druhou otevírá „Flight Of The Rat“, kde mohou kluci nechat na konci vyřádit Iana Paice, který zde má ohlušující a nesmrtelné bicí sólo. Je nutné poznamenat, že Paice byl v té době neskutečným bubenickým esem i přes svůj velice nízký věk (je z kapely nejmladší). „Into The Fire“ je takové škrčící zemětřesení a šestá „Living Wreck“ je šlapací rokec. Co se však agrese a divokosti týče, tak vrcholí poslední řežba „Hard Lovin’ Man“, kterou věnovali svému zvukovému inženýru Martinu Birchovi. Gillan tu řve a ječí, Glover tu pere riffy, Lord neurvale projíždí své hammondy, Paice nemilosrdně řinčí do své (tehdy ještě hodně malé) bicí soupravy a Blackmore „Hard Lovin’ Man“ ukončuje nesnesitelným kvičením, klouzáním, řezáním (prostě vším, jen ne hraním) kytary podpořené efektem. Doporučuju do sluchátek. A pěkně nahlas. Člověk, který vůbec neví, o čem je hard rock, tak by si měl poslechnout právě tuhle desku.
„In Rock“ se v Británii hned objeví v Top 5, ale v USA asi na nic takového nejsou zvědaví a ještě bude trvat dva roky než ji dobyjí. V roce 1971 vydávají „Fireball“ a o rok později „Machine Head“, které už jsou také dnes klasiky. Právě jsem měl problém vybrat z těhle třech desek, o které bych měl psát. Vybral jsem „In Rock“, kvůli tomu přelomu a šoku, který desku provázel. „In Rock“ ovlivnil všechny pozdější rockové a metalové hudebníky. V 1973 však vydávají nemastnou neslanou „Who Do We Think We Are“ a v létě tohoto roku se rozpadá MkII, když kámoši Gillan a Glover odcházejí (poněkud negentlmensky na Paiceovy narozeniny). S přicházejícím Davidem Coverdalem a Glennem Hughesem se vyvíjí nový hudební směr DEEP PURPLE, kdy mírně přecházejí do jemnějšího funky směru. To už je ale jiná kapitola.
Název alba: IN ROCK
Rok vydání: 1970
Umístění v žebříčku v UK: 4.
Umístění v žebříčku v USA: 143.
Seznam skladeb: 1. Speed King (5:53) / 2. Bloodsucker (4:13) / 3. Child In Time
(10:18) / 4. Flight Of The Rat (7:55) / 5. Into The Fire (3:29) / 6. Living Wreck
(4:31) / 7. Hard Lovin’ Man (7:10)
Sestava: Ritchie Blackmore – kytary
Ian Gillan – zpěv
Roger Glover – baskytara
Jon Lord – klávesy
Ian Paice – bicí
text připravil Jakub Hýža, 2. D<< návrat na předchozí stránku
Vytvořil David Křenek (Webtechgroup.cz)
Mapa webu | Administrátor