Menu
Anketa
Jaký máte názor na nový vzhled stránek?
O 100% lepší než předešlý!
456 (59%)
Je pěkný, ale něco bych ještě změnil
156 (20%)
Vůbec se mi nelíbí
123 (16%)
Hlasů celkem: 773 Vanda Románková uspěla v literární soutěži
Bronzový úspěch zdobí povídku Vandy Románkové (4. C), která se umístila v prestižní literární soutěži Miroslava Kabely. Gratulujeme a s radostí oceněnou povídku zveřejňujeme také na našich stránkách.
Dotýkali se hvězd
Psal se rok 3010. Obloha byla modrá, jak, zpívá se v jedné chytré písni, v dnešní Americe tráva. Výhled nebyl veliký – jakoby tisíc Řípů kolem dokola – každý z písku. Hnědá voda v oáze, podobná tak českému bahnu a hrby velbloudů, tak pravidelné, a tak nápadně připomínající sinusoidu – typická Sahara v celé své kráse. Toto však není popis Sahary. Typická Evropa. A vůbec celý svět. Ano, splnilo se to, co vědci předpovídali. Písek je všude.
Tato předtím popsaná odpolední idylka se odehrává v jednom českém městečku na tem našem Valašsku. Když tu, zcela náhodně a najednou. Víří se písek s prachem z valmezské Dezy – ano, již 1100 let vyvrhuje tato ničitelka prostředí výpary ze svých komínů. Přijíždí auto obřích rozměrů. Díky náhonu na čtyři kola zvláda zvlněnou „africkou“ krajinu dobře. Je světle modré barvy. Dobrý pozorovatel by si zajisté všiml, jak hybridní motor na vodu úplně klokotá. Při bližším pohledu jsou jasné jisté rysy dnešních aut – konstrukce Humra, elegance aut dnešního kmene Touaregů a jiných. Abychom zkrátili nepodstatné popisy – auto mělo větší spotřebu než velbloud, žralo i všechnu trávu, které v takové pustině byl opravdu nedostatek, nastupovalo se do něj, jak do náklaďáku s pouze označujícím popiskem TIR. Vystoupil z něj mladý, pětadvacetiletý, osmahlý, neoholený muž. No, upřímně řečeno, efekt to byl jak v podařené reklamě na deodorant. Mhouřil oči proti ostrému slunci, které mu působilo mžitky všech barev spektra. Vír prachu a písku již ustal. Ale, promiňte, mladík působí neoblečeně. O tričku se nebudu ani zmiňovat. Ale co jiného by na sobě mohl mít než kostkované kraťasy Rejoice? Tímto oděním působí mezi svými současníky velmi starobyle, až by to zasahovalo do praretra. Dnes si tedy vybral model z roku 2005. Je to asi jeho povoláním. Zaměstnává se hlubokým výzkumem prvních pěti staletí po roce 2000. Jeho naprosto vědecká díla s názvem „Bez ropy k šťastnému zítřku“ pojednávající o tom, jak se lidstvo postupně aklimatizuje, a to již od roku 2100, z úplného spotřebování všech ropných zdrojů, až na ty u Sibiře, které si škrtiví Rusové nechávají stále pro sebe ve zmrzlé podobě. Další studie byla vskutku brilantní. Zabývala se zpočátku potravou akvarijních ryb, avšak ve zlomovém okamžiku se plně přeorientovala na stravu lidskou a tedy na dopady životního prostředí na lidský trávicí trakt – jmenovala se „Sejdeme se u sóji“. Toto pěkně napsané dílo mělo základ v jisté autorově indispozici, měl totiž alergii na mléko a jeho žena na lepek, což zaručovalo, že se sotva kdy sejdou u stolu s pokrmem stejného druhu. Jediná šance, která tyto případy sem tam zachraňovala bylo tofu. Dopad tohoto díla byl velký, v dalším roce se spotřeba sóji mezi zasvěcenými kruhy zvýšila já nevím ani o kolik procent. Ale kam jsme se to dostali? Tento muž, Brad, natankoval a to nemělo žádný jiný smysl, než aby odjel za tou, kterou měl na tomto světě nejvíc radši.
Jmenovala se Sára, byla to dívka, která měla něco do sebe. Na rozdíl od Brada byla průměrně inteligentní, ale i tak měla něco do sebe. Tato bledá nádhera s vlasy po pás ještě nebyla připravená. Jejich společným koníčkem byl outdoor a lezení po dunách. Jejich vybavení nebylo tak bohaté, jak známe dnes. Stačily kraťasy a sandály – no, řekněte, v tom vedru. Ještě tričko se hodilo. Brad však Sářin talent na zdržování snášel dobře, věděl, že nespěchá, vždyť po duně se dá jezdit i v noci. Každopádně jeho drahá a velmi milovanábyla tentokrát brzy a mohli vyrazit. Míjeli město i památný strom, co byl už 1000 let na Helštýně stále ještě písky času nezasypán. Když se konečně po asi hodinové cestě zastavili, jejich motor se radoval, že už nemusí klokotat. Dál už tedy museli pěšky.
Tyčila se před nimi tak vysoká hora, že viděli zhruba její polovinu, a vrchol, no, tak to vůbec. Byla to Lysá hora, nyní již ne lysá, ale pískem přesypaná. Začali tedy lézt směrem vzhůru. Zadumaně stoupali pomalu vzhůru. Každý ponořený do svých myšlenek, každý ve svém světě a své vlastní bujné fantazii. Brad, což je, jak víme jméno amerického původu, tou dobou však běžně počeštěné, přemýšlel, jestli neměl jít radši na práva. Sice dnes zloději jsou, ale už nekradou. Ale měl by povolání více méně historicky založené tak či tak. Vždycky o sobě věděl, že bude vědcem, nikdy ale nečekal, že bude muset být omezen Sárou a zákonem, kteří mu oba dva dovolovali věnovat se tomu, co ho bavilo ve svém volném čase, jeho žena to upřesnila i časem, který není důležité uvádět. Abyste si ho neidealizovali. Byl to sice vysokoškolák. S vědeckou úpravou hloupých mozků měl ale takovéto vzdělání každý. A vlády, zvláště ta česká, požadovaly po každém vysokoškolákovi, který se těšil, že se nepředře, mít zároveň výuční list v jakémkoli oboru – to tak, mít plnou pusu sóji a ropy a makat nic.
Z tohoto dumání ho vyrušila Sára, která se na chvíli zastavila a otočila. Všimla si jeho naprosté apatie a chtěla prolomit ledy prostou otázkou:
„Brade, co je tamto za kopec?“
„Myslím, že Javorník, miláčku,“ odpověděl a pochopil, že by měl začít komunikovat a to hned.
„Na tenhle kopec polezeme asi tři dny. Nebude ti smutno po domově?“
„Myslím, že ne. Tvoje pokusné akvarijní rybky jsem dala na starost matce a řekla ať se stará.“
„Poučilas ji, ať tam nestrká prsty, jak minule? Aby ji Máša znova nepožrala,“ smál se Brad a po očku čekal její odpověď.
Sára byla zvyklá na jeho humor. „Když tě něco požere, tak si to pamatuješ hodně dlouho, ne?“ Oba se zasmáli a kráčeli, spíš plazili se dál. Ona byla schopná oplácet zlé zlým, ale proč by mu připomínala, jak právě jeho matka snědla všechno tofu pro laboratorní účely a udělaly se jí na obličeji vředy ve tvaru sušených sójových bobů. Ne, to nebyl správný okamžik, kdy ničit tuto idylu. Však ono se to bude hodit někdy jindy.
Hodnou chvíli byli ticho oba. Tu se otočil Brad a ukázal prstem, přesně tak, jak se to nesluší ukazovat na lidi: „Podívej, to je krása! Támhle bude určitě Frenštát. Nikdy jsem to tu neviděl z takové výšky. Přemýšlel jsem, jak to, že tě mám tak rád, když jsme oba úplně jiní.“ Jemně se usmál.
„Máme stejné životní cíle. Koníčky snad taky. Co teď asi tak děláme?“
„Máš pravdu. Víš, co se mi na tobě líbí? Že na moje hloubavé otázky máš rychlou odpověď.“
„Sama jsem už o tom přemýšlela, jsme přece dospělí. Jak to vidíš?“ Mlsně na něj pohlédla a začala se hlasitě a upřímně smát. Brad taky nevydržel.
Když se přestali smát, řekl, ovlivněn historickým hlediskem: „O dospělosti nepochybuju. Vybírat si partnery podle toho, jak vypadají a oblékají, se nevyplácí, máš pravdu. Hluboké vztahy, se hledaly vždycky špatně. Ve starověku se dva poznali ve svatební den, v 21. století si lidi vybírali svoje protějšky podle stylu. Jací byli, to už bylo druhotné. Něco jako – ty nosíš DC, já taky, no, to si budem rozumět.“
„Tys mi to vysvětlil,“ řekla ironicky se smíchem Sára, kterou na to Brad chytil a slíbil, že ji za tu drzost ulechtá.
Jejich vztah byl vskutku pěkný a veselý, jak je jistě vidět. Za jejich slovy však znělo: Jsi můj nejlepší přítel, vážím si tě, i když si jiný než já. Brad by řekl: Když hraješ na housle toho retro-Vivaldiho, je to hrůza, ale kdybys nehrála, nebyla bys to možná ani ty. Sára na rozdíl od něj nesnášela historii: Kdybych tě neměla, přišla bych o všeobecný přehled. To ale není důležité. Jsem ráda, že tě mám a nevyměnila bych tě ani za Johnnyho, což byla pocta. Johnny byl adept na dokonalost.
Takové hluboké a láskyplné hovory, které tito dva zvláštní a přesto normální lidé mezi sebou vedli se nedají napsat na strohý bílý papír a být přitom adekvátně jemný jako Sára, nebo soudný a laskavý jako Brad.
Tito dva, dávno již ne zamilovaní, přesto stále milovaní jeden druhým, stoupali nahoru. Trvalo jim několik dní než se dostali domů. Nutno se však zmínit o třetím dnu. Byl horký a příjemný. Dostávali se už postupně k vrcholu, nebyli již tak nízko, že by viděli Frenštát, viděli mnohem víc. Pravda, špatně se dýchalo, to v těch vysokých vrstvách atmosféry. Na kopci však stálo planetárium. Dnes byli již druzí v cíli své cesty. K jejich překvapení, byl tam Johnny, bývalý Bradův sok, ale nyní již zarostlý, hubený a se zahořklým výrazem ve tváři. Když oba manželé vešli dovnitř, zjistili, že to, co vidí venku je úplně totéž, co zde. Krásné souhvězdí Andromédy, Kasiopea, Jitřenka a další tak nádherné hvězdy, že Sára úplným překvapením přestala jíst a zaskočilo jí sousto v krku tak, že radši rychle vylezla ven.
Ach, ty přírodní krásy, kdo je snad nevidí,
není to snad ten, kdo neopouští své lidské obydlí?
Kdepak to pachtění se za pouhopouhou vidinou lidských mezd, ti dva, nelžu vám, jako by se doopravdy, dotýkali nebeských hvězd.
Vanda Románková<< návrat na předchozí stránku
Dotýkali se hvězd
Psal se rok 3010. Obloha byla modrá, jak, zpívá se v jedné chytré písni, v dnešní Americe tráva. Výhled nebyl veliký – jakoby tisíc Řípů kolem dokola – každý z písku. Hnědá voda v oáze, podobná tak českému bahnu a hrby velbloudů, tak pravidelné, a tak nápadně připomínající sinusoidu – typická Sahara v celé své kráse. Toto však není popis Sahary. Typická Evropa. A vůbec celý svět. Ano, splnilo se to, co vědci předpovídali. Písek je všude.
Tato předtím popsaná odpolední idylka se odehrává v jednom českém městečku na tem našem Valašsku. Když tu, zcela náhodně a najednou. Víří se písek s prachem z valmezské Dezy – ano, již 1100 let vyvrhuje tato ničitelka prostředí výpary ze svých komínů. Přijíždí auto obřích rozměrů. Díky náhonu na čtyři kola zvláda zvlněnou „africkou“ krajinu dobře. Je světle modré barvy. Dobrý pozorovatel by si zajisté všiml, jak hybridní motor na vodu úplně klokotá. Při bližším pohledu jsou jasné jisté rysy dnešních aut – konstrukce Humra, elegance aut dnešního kmene Touaregů a jiných. Abychom zkrátili nepodstatné popisy – auto mělo větší spotřebu než velbloud, žralo i všechnu trávu, které v takové pustině byl opravdu nedostatek, nastupovalo se do něj, jak do náklaďáku s pouze označujícím popiskem TIR. Vystoupil z něj mladý, pětadvacetiletý, osmahlý, neoholený muž. No, upřímně řečeno, efekt to byl jak v podařené reklamě na deodorant. Mhouřil oči proti ostrému slunci, které mu působilo mžitky všech barev spektra. Vír prachu a písku již ustal. Ale, promiňte, mladík působí neoblečeně. O tričku se nebudu ani zmiňovat. Ale co jiného by na sobě mohl mít než kostkované kraťasy Rejoice? Tímto oděním působí mezi svými současníky velmi starobyle, až by to zasahovalo do praretra. Dnes si tedy vybral model z roku 2005. Je to asi jeho povoláním. Zaměstnává se hlubokým výzkumem prvních pěti staletí po roce 2000. Jeho naprosto vědecká díla s názvem „Bez ropy k šťastnému zítřku“ pojednávající o tom, jak se lidstvo postupně aklimatizuje, a to již od roku 2100, z úplného spotřebování všech ropných zdrojů, až na ty u Sibiře, které si škrtiví Rusové nechávají stále pro sebe ve zmrzlé podobě. Další studie byla vskutku brilantní. Zabývala se zpočátku potravou akvarijních ryb, avšak ve zlomovém okamžiku se plně přeorientovala na stravu lidskou a tedy na dopady životního prostředí na lidský trávicí trakt – jmenovala se „Sejdeme se u sóji“. Toto pěkně napsané dílo mělo základ v jisté autorově indispozici, měl totiž alergii na mléko a jeho žena na lepek, což zaručovalo, že se sotva kdy sejdou u stolu s pokrmem stejného druhu. Jediná šance, která tyto případy sem tam zachraňovala bylo tofu. Dopad tohoto díla byl velký, v dalším roce se spotřeba sóji mezi zasvěcenými kruhy zvýšila já nevím ani o kolik procent. Ale kam jsme se to dostali? Tento muž, Brad, natankoval a to nemělo žádný jiný smysl, než aby odjel za tou, kterou měl na tomto světě nejvíc radši.
Jmenovala se Sára, byla to dívka, která měla něco do sebe. Na rozdíl od Brada byla průměrně inteligentní, ale i tak měla něco do sebe. Tato bledá nádhera s vlasy po pás ještě nebyla připravená. Jejich společným koníčkem byl outdoor a lezení po dunách. Jejich vybavení nebylo tak bohaté, jak známe dnes. Stačily kraťasy a sandály – no, řekněte, v tom vedru. Ještě tričko se hodilo. Brad však Sářin talent na zdržování snášel dobře, věděl, že nespěchá, vždyť po duně se dá jezdit i v noci. Každopádně jeho drahá a velmi milovanábyla tentokrát brzy a mohli vyrazit. Míjeli město i památný strom, co byl už 1000 let na Helštýně stále ještě písky času nezasypán. Když se konečně po asi hodinové cestě zastavili, jejich motor se radoval, že už nemusí klokotat. Dál už tedy museli pěšky.
Tyčila se před nimi tak vysoká hora, že viděli zhruba její polovinu, a vrchol, no, tak to vůbec. Byla to Lysá hora, nyní již ne lysá, ale pískem přesypaná. Začali tedy lézt směrem vzhůru. Zadumaně stoupali pomalu vzhůru. Každý ponořený do svých myšlenek, každý ve svém světě a své vlastní bujné fantazii. Brad, což je, jak víme jméno amerického původu, tou dobou však běžně počeštěné, přemýšlel, jestli neměl jít radši na práva. Sice dnes zloději jsou, ale už nekradou. Ale měl by povolání více méně historicky založené tak či tak. Vždycky o sobě věděl, že bude vědcem, nikdy ale nečekal, že bude muset být omezen Sárou a zákonem, kteří mu oba dva dovolovali věnovat se tomu, co ho bavilo ve svém volném čase, jeho žena to upřesnila i časem, který není důležité uvádět. Abyste si ho neidealizovali. Byl to sice vysokoškolák. S vědeckou úpravou hloupých mozků měl ale takovéto vzdělání každý. A vlády, zvláště ta česká, požadovaly po každém vysokoškolákovi, který se těšil, že se nepředře, mít zároveň výuční list v jakémkoli oboru – to tak, mít plnou pusu sóji a ropy a makat nic.
Z tohoto dumání ho vyrušila Sára, která se na chvíli zastavila a otočila. Všimla si jeho naprosté apatie a chtěla prolomit ledy prostou otázkou:
„Brade, co je tamto za kopec?“
„Myslím, že Javorník, miláčku,“ odpověděl a pochopil, že by měl začít komunikovat a to hned.
„Na tenhle kopec polezeme asi tři dny. Nebude ti smutno po domově?“
„Myslím, že ne. Tvoje pokusné akvarijní rybky jsem dala na starost matce a řekla ať se stará.“
„Poučilas ji, ať tam nestrká prsty, jak minule? Aby ji Máša znova nepožrala,“ smál se Brad a po očku čekal její odpověď.
Sára byla zvyklá na jeho humor. „Když tě něco požere, tak si to pamatuješ hodně dlouho, ne?“ Oba se zasmáli a kráčeli, spíš plazili se dál. Ona byla schopná oplácet zlé zlým, ale proč by mu připomínala, jak právě jeho matka snědla všechno tofu pro laboratorní účely a udělaly se jí na obličeji vředy ve tvaru sušených sójových bobů. Ne, to nebyl správný okamžik, kdy ničit tuto idylu. Však ono se to bude hodit někdy jindy.
Hodnou chvíli byli ticho oba. Tu se otočil Brad a ukázal prstem, přesně tak, jak se to nesluší ukazovat na lidi: „Podívej, to je krása! Támhle bude určitě Frenštát. Nikdy jsem to tu neviděl z takové výšky. Přemýšlel jsem, jak to, že tě mám tak rád, když jsme oba úplně jiní.“ Jemně se usmál.
„Máme stejné životní cíle. Koníčky snad taky. Co teď asi tak děláme?“
„Máš pravdu. Víš, co se mi na tobě líbí? Že na moje hloubavé otázky máš rychlou odpověď.“
„Sama jsem už o tom přemýšlela, jsme přece dospělí. Jak to vidíš?“ Mlsně na něj pohlédla a začala se hlasitě a upřímně smát. Brad taky nevydržel.
Když se přestali smát, řekl, ovlivněn historickým hlediskem: „O dospělosti nepochybuju. Vybírat si partnery podle toho, jak vypadají a oblékají, se nevyplácí, máš pravdu. Hluboké vztahy, se hledaly vždycky špatně. Ve starověku se dva poznali ve svatební den, v 21. století si lidi vybírali svoje protějšky podle stylu. Jací byli, to už bylo druhotné. Něco jako – ty nosíš DC, já taky, no, to si budem rozumět.“
„Tys mi to vysvětlil,“ řekla ironicky se smíchem Sára, kterou na to Brad chytil a slíbil, že ji za tu drzost ulechtá.
Jejich vztah byl vskutku pěkný a veselý, jak je jistě vidět. Za jejich slovy však znělo: Jsi můj nejlepší přítel, vážím si tě, i když si jiný než já. Brad by řekl: Když hraješ na housle toho retro-Vivaldiho, je to hrůza, ale kdybys nehrála, nebyla bys to možná ani ty. Sára na rozdíl od něj nesnášela historii: Kdybych tě neměla, přišla bych o všeobecný přehled. To ale není důležité. Jsem ráda, že tě mám a nevyměnila bych tě ani za Johnnyho, což byla pocta. Johnny byl adept na dokonalost.
Takové hluboké a láskyplné hovory, které tito dva zvláštní a přesto normální lidé mezi sebou vedli se nedají napsat na strohý bílý papír a být přitom adekvátně jemný jako Sára, nebo soudný a laskavý jako Brad.
Tito dva, dávno již ne zamilovaní, přesto stále milovaní jeden druhým, stoupali nahoru. Trvalo jim několik dní než se dostali domů. Nutno se však zmínit o třetím dnu. Byl horký a příjemný. Dostávali se už postupně k vrcholu, nebyli již tak nízko, že by viděli Frenštát, viděli mnohem víc. Pravda, špatně se dýchalo, to v těch vysokých vrstvách atmosféry. Na kopci však stálo planetárium. Dnes byli již druzí v cíli své cesty. K jejich překvapení, byl tam Johnny, bývalý Bradův sok, ale nyní již zarostlý, hubený a se zahořklým výrazem ve tváři. Když oba manželé vešli dovnitř, zjistili, že to, co vidí venku je úplně totéž, co zde. Krásné souhvězdí Andromédy, Kasiopea, Jitřenka a další tak nádherné hvězdy, že Sára úplným překvapením přestala jíst a zaskočilo jí sousto v krku tak, že radši rychle vylezla ven.
Ach, ty přírodní krásy, kdo je snad nevidí,
není to snad ten, kdo neopouští své lidské obydlí?
Kdepak to pachtění se za pouhopouhou vidinou lidských mezd, ti dva, nelžu vám, jako by se doopravdy, dotýkali nebeských hvězd.
Vanda Románková<< návrat na předchozí stránku
Vytvořil David Křenek (Webtechgroup.cz)
Mapa webu | Administrátor